Expedice Antarktida

PŘED PŘÍDÍ ANTARKTIDA

Nebylo vůbec snadné dostat se do Antarktidy s potápěčským vybavením a najít tam zázemí včetně plnění lahví vzduchem. Po zvážení se nakonec jako nejschůdnější jevilo najmutí lodi. Nebyli jsme pak vázáni téměř ničím - vyjma drsných klimatických podmínek v oblasti.

Nejkratší cesta vede z Jižní Ameriky, a vzdušnou čarou se jedná o vzdálenost přibližně 550 mil. To je ale vzdálenost spíše orientační, protože je nutné přejet přes Drakeův průliv, který je mořeplavci považovaný za nejbouřlivější moře světa. Bránou k němu je Hornův mys, téměř neustále bičovaný bouřemi. Jen několik kapitánů na světě si proto troufá doplout do Antarktidy s malou jachtou. Byl to nesnadný úkol i pro naši šestnáctimetrovou plachetnici Pelagic se svým kapitánem Richardem…

PANÁK A NOHY NA STOLE

S nápadem výpravy do Antarktidy za potápěním přišel buď Vilda Rudolf nebo Luboš Brabec. Oba mají už s Antarktidou zkušenosti, Vilda je polárník tělem i duší a „vlastnonožně“ stanul na obou zemských pólech. Kytarový virtuos Luboš má za sebou zase antarktické koncerty. Já jsem pro každou šílenost, i když se studenou vodou jsem se zatím moc nepřátelil. Pro potápění v ní musí mít člověk na sobě spoustu krámů, takže vypadá (i si připadá) jako nějaký podmořský robot. A pocit svobody a volnosti, který mám pod hladinou tak rád, tím trochu trpí.

Expedici jsme připravovali dva roky. Za tu dobu se několikrát změnila koncepce i obsazení. Nakonec nás na letišti stálo pět. Přibrali jsme ještě kameramana Mirka Hrdého a polárníka Guliho. Pouze zdánlivě nejjednodušší – kvůli našim těžkým zavazadlům, která skrývala dvojitou potápěčskou výbavu, filmovou techniku a výbavu pro jachting v polárních podmínkách - byla první část cesty, letecká přeprava do nejjižnějšího města na světě, argentinské Ushuai. S nezbytnou dávkou štěstí jsme vše dostali v pořádku na palubu a desátého února  2004 jsme vypluli z přístavu v Ushuaia směrem na vzdálený jih. V civilizaci jsme strávili ještě večer téhož dne, v baru zřízeném ve vyřazené lodi chilské osady Puerto Williams. Tam jsme také přiložili poslední zásoby: 200 litrů chilského vína a dvě ovce... 

Příští večer jsme už zakotvili v opuštěné zátoce jednoho z nesčetných ostrovů Ohňové země. Kolem jen zelené kopce, les jako z pravěku, v blízkosti lodi delfíni, vše rámované zasněženými horami. Pod hladinou kelp, na jeho listech a všude na dně neskutečné množství krabů nevídaných druhů. Viditelnost pod vodní hladinou asi pět metrů, její teplota  8°C. Poslední klidná noc…

Ráno se poprvé poutáme při každém pohybu na palubě jachty  k bezpečnostním lanům. Připoutaní budeme teď trávit čas na palubě Pelagic po několik následujících dnů. Moře v blízkosti Hornova mysu o sobě pomalu dává vědět. Dělíme se na hlídky. Řídím loď první odpoledne. Vyjíždíme ze závětří ostrovů a blížíme se k mysu Horn. Druhá směna spí dole, parťák zalezlý v kokpitu, kapitán dole počítá kurz. Loď v ostrém náklonu se zmítá na vlnách jako divoký hřebec a pravidelně mě skrápí vodní tříšť. Ještě dvě hodiny doprovázejí loď delfíni, než nakonec zmizí. Surfují v protivlnách, podplouvají loď a vymršťují se ladnými skoky nad hladinu moře. Pak se položí vedle lodi na bok a zvědavě na mě hledí jedním okem, co jako já na to. Vybavují se mi všechny trampské písničky, ve kterých se zpívá o mysu Horn. Zpívám, spíš řvu, jednu za druhou. Kapitán vykukuje z podpalubí. Co se děje? Nic Richarde, nevolám o pomoc, já jen vzpomínám na staré kamarády, jak jsme kdysi zpívali u táboráku o romantikou vonících dálkách… Ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že mě někdy budou zalévat vlny u kormidla plachetnice obeplouvající mys Horn. Až se vrátím, a pokud budu chtít, smím podle starého námořnického zvyku nosit náušnici jako každý námořník, kterému se divoký mys podařilo obeplout.

Následujících pět dnů nám splývá v jediný úsek, kouskovaný šesti hodinami denní a třemi noční služby. Svítí slunce, prší, je mlha, fouká vítr, je vichřice, je bezvětří... Kličkujeme mezi tlakovými nížemi. Ale moře se stále vzdouvá a loď pluje většinou v ostrém náklonu. Jednou vidím okolí jako ze dvorka žižkovského činžáku, vzápětí nás vlna vynese jakoby na jeho střechu. Ani ze střechy však nevidím víc. Jen obrovští albatrosi bez pohybu křídel plachtí několik centimetrů nad vlnami. 

Život se scvrkl na několik úkonů  - vylézt ze spacáku, obléknout se, vykonat nezbytnou (ale opravdu jen nezbytnou) hygienu, pokusit se něco sníst a vypít hrnek čaje, navléknout na sebe postroj, přestavět plachty, svléknout mokré oblečení, zalézt do spacáku. Zdánlivě prosté, ale každý z těch úkonů je nadlidským výkonem a když se podaří bez karambolu, je to malé osobní vítězství. A už mě zas budí na hlídku...

Náš pohyb je vidět pouze na navigační mapě kapitána. Značky naší polohy se jen zoufale pomalu blíží k cíli. Jednoho dne však vylezl kapitán na palubu s lahví šampusu. Někdo má narozeniny…? Ne. Přetínáme šedesátou rovnoběžku. Část světa od ní na jih už se počítá  k Antarktidě. Podle starých námořních obyčejů každý, kdo pod plachtami přetne „šedesátou“, může pít v hospodě panáky s nohama na stole. Na to už se těším... Potkali jsme i první plovoucí ledovec. Hlídky teď musí dávat opravdu dobrý pozor.

Konečně přišel den, kdy se na stole večer objevil gin s tonikem, whisky, pivo a víno. Loď se už nekymácí, ale stojí v klidu na kotvě v chráněné zátoce za ukrajinskou polární stanicí Akademik Vernadsky. Richard ví, že tam mají potápěče. Domlouváme rádiem návštěvu na příští den dopoledne a oprašujeme ruštinu… „Nu vot - ja Vladimir, ty Vladimir, davaj stakan…"

ANDREJ

Andrej je jediným potápěčem stanice, a tak se potápí sám. Je to bodrý chlapík a je spokojený, že bude mít na dva dny při potápění společnost. Ukazoval nám film z ponorů v srpnu, tedy uprostřed antarktické zimy. Díra v ledu byla plná ledové tříště - jak jinak při minus 35°C. Andrej si ve filmu omotal na svůj mokrý neoprenový oblek kolem pasu provaz a skočil do vody. Doslova se prodíral tříští, která mu pokrývala obě tlusté vrapové hadice automatiky   (ano té, kterou mám na chalupě coby artefakt z „dřevních“ dob potápění). Zkontroloval táhlo rezervy a hurá do svých šedesáti metrů… Při vzpomínce na naše suché obleky a nejlepší možnou zdvojenou technikou si ve srovnání s ním připadám jako kosmonaut...

Odpoledne se poprvé potápíme v Antarktidě a zvědavě pokukujeme po Andrejovi. Přijíždí k naší lodi již oblečený k ponoru a obličej si maže indulonou. Na sobě má, tak jako ve filmu,  běžný mokrý neopren staršího vydání. První náraz ledové vody na obličej mi připomene celoobličejové masky, které se prostě nevešly do zavazadel. Teplota vody je minus jeden, občas počítač ukazuje i minus dva.

Večer uspořádal Luboš koncert pro polárníky a po něm jsme všichni odměňováni velkým množstvím „samohonky“. Místní chirurg ji prý sám vyrábí... Ukrajina koupila tuto krásnou a moderní stanici od Velké Británie za symbolickou jednu libru. Její provoz byl totiž údajně pro Anglii příliš nákladný.

V příštích dnech jsme se potápěli na různých lokalitách, podle náhodného výběru. Toulali jsme se lodí podél pobřeží a nechávali se unášet nevyslovitelným pocitem pustého prostoru. Moře bylo většinou velmi klidné. Při ponorech nade dnem jsme nacházeli jen přisedlé formy života: hvězdice, sasanky, nahožábré mlže, nějaký endemitní druh raka, který vypadal jako trilobit a houby... Ryby téměř žádné. Viditelnost se pohybovala pouze mezi pěti až deseti metry.

KOSTRY VELRYB

Potápění u plovoucích ledových hor je zážitek. Nad hladinu vyčnívají pouze malou částí  ze svého celkového objemu. A pod vodou skrývají bizardní svět ledového království… Povrch ledovce brázdí mořské proudy do roztodivných tvarů a lom světla v dutinách vytváří fantastickou světelnou podívanou. Plovoucí led se působením přírodních sil neustále mění a formuje a v pozdním odpoledni slunečného dne můžete vidět, jak se s rachotem rozpadne.

Hřmění odlamujících se ledových hor z pobřežního ledovce nás provázelo po celou dobu pobytu. V tichu polární pustiny to znělo jako burácení hromu v bouři.

Proplouvali jsme i místy někdejší velrybářské aktivity. Její pozůstatky jsme nalezli na malém ostrůvku v zastrčené zátoce - rozpadající se velrybářské čluny a kupodivu zachovalé dřevěné sudy na velrybí tuk. Nejvíc nás ale zajímal vrak obrovského ocelového parníku, který čněl přídí nad hladinu. Jeho záď s lodním šroubem se nacházela v devatenácti metrech a kolem se po dně, mimo obvyklých kusů lodní výstroje smetené z paluby, povalovalo i množství velrybích kostí. Za zádí parníku se dno dále svažovalo a v hloubce dvaceti pěti metrů jsme nalezli zachovalou  kostru keporkaka. Vrak zajímal i našeho kapitána, který jeho polohu znal, ale o nikom, kdo by se tu potápěl, nevěděl. Jeho zajímaly zejména staré velrybářské harpuny ukryté pravděpodobně v trupu lodi, kam se nám bohužel nepodařilo proniknout. Vnitřní prostory parníku totiž vyplňovala jakási mléčná mlha, která z něho vytékala i ven. Tak jsme tedy během dvou krásných ponorů prozkoumali celou loď alespoň zvenku.

Velrybí kostry jsme na dně nacházeli  i při dalších ponorech. Nakonec  celá plavba podél Antarktického poloostrova byla ve znamení velryb, které nám

dělaly společnost, hlučně vyfukujíce ze svých mohutných těl nashromážděný vzduch. Často jsme pozorovali i leopardí tuleně, kteří mají ve zvyku odpočívat na plovoucích krách. Návštěvníky ignorují, sotva otevřou oko, a to i když k nim připlujete. Mezi polárníky se těší špatné pověsti - jsou to vlastně žraloci zdejších moří. Údajně napadají gumové čluny a ukrajinský potápěč Andrej nás varoval před potápěním v místech, kde se vyskytují. Když oni ale byli všude... Domluvili jsme si tedy jednoduchý signál, který na jejich přítomnost

nit potápěče ve vodě. Objeví-li se „leopard“, posádka člunu nastartuje motor, potápěči ho uslyší a vylezou. Signál jsme si prakticky vyzkoušeli při ponoru u velkého ledovce, o němž jsme se domnívali, že uvízl na dně, a byl tedy celkem dobře zabezpečený proti převrácení. Potápění bylo špičkové a  my jsme se vynořili v euforii. Chlapci na člunu ovšem byli lehce zsinalí. Později jsme si vyslechli hezkou historku, jak pár metrů od nás leopard chytil tučňáka a pohazoval si s ním na hladině. Podle dohody posádka spustila motor, což ho kupodivu zaujalo a připlaval ještě blíž. My jsme ale nic neslyšeli, o ničem nevěděli. Leopard si prý prohlédl lidi na člunu a vzápětí se potopil. Pak se dlouho nic nedělo. Naši přátelé tedy usoudili, že jsme už po smrti, a vyhlíželi krvavé skvrny na hladině... No, myslím, že historky o nebezpečnosti leopardích tuleňů jsou asi stejně přehnané, jako o žralocích.

Dalšími hojnými obyvateli Antarktidy jsou tučňáci. Jejich kolonii většinou ucítíte ještě dřív, než ji vidíte. Na rozdíl od leopardího tuleně mohou člověku reálně ublížit. Jejich nebezpečnost spočívá v mocném výstřiku exkrementů až metr za sebe.  Pod vodou se tito na suchu roztomile neohrabaní chlapíci změní ve vystřelené projektily. Vidíte je míhat se na hranici viditelnosti a na dobrý snímek tak není ani pomyšlení. Za potravou se vydávají asi hodně daleko, protože jsme je na zpáteční cestě pozorovali v moři ještě 200 mil od nejbližšího pobřeží…

BEZ POBŘEŽNÍ HLÍDKY

Teď, tři týdny po příletu, v teple pracovny, se mi zdají některé zážitky už skoro neskutečné. Do totálně vyčištěné hlavy se mi pomalu vplížily běžné starosti. Už nemusím třeštit oči do tmy ve vodní tříšti a vyhlížet plovoucí ledovce, tahat každý den kotvící lana do čtyř stran, všechno třikrát a ještě znovu kontrolovat s vědomím, že každá chyba může být fatální. Protože tam, kde jsme byli, je každý odkázán sám na sebe. Nepřijede žádná pobřežní hlídka, nelze zavolat lékařskou pohotovost, ani opraváře čehokoli. Jak asi blízko jsme byli záhubě, když jsme uprostřed plovoucích ledovců najeli na dno…? Ty minuty, než jsme vytáhli pohyblivý kýl a kdy se ocelový trup lodi otřásal soubojem motoru s přírodou. Měli jsme štěstí. Ale štěstí přeje připraveným.

Když jsme se naloďovali, nevěřícně jsme zírali na bedny s ovocem, stohy salámů, krabice piv a džusů, hromady čokolád. Říkali jsme si sice, že se může stát cokoli, dalo se někde uvíznout kvůli počasí, nebo nehodě, na bůhví jak dlouho... Ale až v přístavu jsme si naplno uvědomili, že to mohla být i realita.  Teď jsme zkušenější, a některé věci asi budeme dělat jinak, až se příště vypravíme za potápěním do polárních krajů. Protože ta antarktická krajina má magickou moc si člověka znovu přitáhnout…

Antarktida je z hlediska mezinárodního práva zeměpisná oblast (včetně ledových šelfů), která se rozprostírá na jih od 60. rovnoběžky jižní zeměpisné šířky. Podléhá zvláštnímu právnímu režimu, který vyplývá ze Smlouvy o Antarktidě, uzavřené 1. 12. 1959 ve Washingtonu.

Ohňová země je souostroví na jihu Jižní Ameriky, mezi Magalhãesovým a Drakeovým průlivem, objevené roku 1520. Pojmenování dostala kvůli ohňům a kouřovým signálům původních obyvatel. Dnes je na Ohňové zemi asi 50 000 stálých sídel. Největším městem je Ushuaia, která byla do roku 1958 nejjižnějším trvale osídleným místem na Zemi.

Hoornský mys je nejjižnějším mysem Jižní Ameriky. Tvoří ho asi 150 metrů vysoká skála na jednom z malých ostrovů jižně od Ohňové země. V roce 1616 ho poprvé obeplul Holanďan W.C. Schouten a pojmenoval ho podle svého rodného města Hoorn v Nizozemí.